CD Jan Dismas Zelenka - Trio sonatas 1-3

Detailní popis produktu

Zelenkovy Triové sonáty ZWV 181 jsou pozoruhodným dílem a bezpochyby zcela právem ony zahájily rozsáhlou renesanci Zelenkova díla.

Mezi Zelenkovými instrumentálními díly zaujímá nejvýznamnější postavení 6 triových sonát ZWV 181 pro dva hoboje, fagot a basso continuo.Tyto sonáty, odpovídající dobovému typu čtyřvěté sonáty „da chiesa“, tvoří jeden z vrcholů Zelenkova kontrapunktického umění. Na rozdíl od tradičně pojímané sonáty posílil Zelenka úlohu fagotu, který z pouhého doprovodného nástroje povýšil na samostatný melodický hlas, kladoucí velké nároky na virtuozitu interpreta.

Jan Dismas Zelenka (1679-1745) byl současníkem Bacha, Händla, Vivaldiho a dalších mistrů evropského hudebního baroka. Narozdíl od těchto skladatelů bylo však Zelenkovo jméno udržováno v dějinách hudby dlouhou dobu spíše tradicí než skutečným poznáním skladatelovy tvorby. Teprve v druhé polovině 20. století nastalo v širokém mezinárodním měřítku znovuobjevování Zelenkova díla a jeho hodnocení. Na jeho základě můžeme dnes Zelenku srovnávat s předními skladateli jeho doby. 

O jeho životě: Jan Dismas Zelenka se narodil r. 1679 jako syn varhaníka a učitele v Louňovicích pod Blaníkem. Studoval s největší pravděpodobností u jezuitů v pražském Klementinu. Poté působil ve službách hudebně vzdělaného hraběte Hartiga, který byl proslulý jako velký milovník nejnovější italské hudby. Někdy v letech 1710 - 1711 odešel Zelenka do Drážďan, kde zůstal (s výjimkou pobytů ve Vídni a v Praze) až do konce svého života. V Drážďanech - sídelním městě saského kurfiřta a polského krále Friedricha Augusta 1. - se právě v té době vytvářelo důležité kulturní středisko, v němž hudba hrála významnou roli. Postupně se zde sešli skladatelé a hudebníci zvučných jmen jako byli např. J. D. Heinichen, G. Pisendel, A. Lotti, C. H. Graun, F. M. Veracini a J. A. Hasse. J. D. Zelenka od počátku usiloval prohloubit si své vzdělání cestou do Francie a Itálie. Při vyřizování své žádosti u saského dvora však nebyl příliš úspěšný. Jeho žádost byla zpočátku zamítnuta a teprve v letech 1716 - 1719 směl doprovázet korunního prince na cestě do Vídně a snad i do Itálie. Pobytu ve Vídni využil Zelenka ke studiu u císařského dvorního kapelníka a teoretika J. J. Fuxe. Po návratu do Drážďan sehrál Zelenka nezastupitelnou roli v oblasti katolické chrámové hudby. Přesto se mu nepodařilo za celou dobu svého drážďanského působení zaujmout také odpovídající postavení. Nastoupil jako kontrabasista v drážďanské dvorní kapele, a ačkoli dlouhá léta zastupoval nemocného kapelníka Heinichena, nepodařilo se mu po jeho smrti (r. 1729) získat oficiálně kapelnické místo. Na tento post byl r. 1733 jmenován v Itálii vyškolený renomovaný skladatel J. A. Hasse, který lépe vyhovoval vkusu drážďanského dvora. V r. 1723 navštívil Zelenka Prahu. Pražští jezuité si u něho objednali hudbu ke hře "Sub olea pacis et ralma virtutis" určené pro pražskou korunovaci císaře Karla VI. Skladatel sám kompozici před císařským dvorem dirigoval. Tato událost znamenala pro něho vrchol společenského uznání. V Drážďanech se však Zelenkovi nedostalo žádných zvláštních poct. Poslední desetiletí svého života strávil v ústraní. V té době vzniklo už jen několik děl, tato však patří k vrcholům skladatelovy tvorby. Jan Dismas Zelenka zemřel 23. prosince 1745. 

Zelenka byl autorem především chrámové hudby, což vyplývalo z jeho povinností zastupujícího kapelníka. Komponoval mše, rekviem, žalmy, Magnificat, hymny, antifony,litanie, Te Deum, lamentace, responsoria, Miserere, kantáty a oratoria pro Svatý týden aj. Oproti asi 150 chrámovým skladbám jsou světské skladby svým počtem jen nepatrným zlomkem tvorby. Tvoří jej několik vokálních děl a instrumentální skladby (5 Capriccií, Concerto, Hipocondrie, Ouverturo, Symphonie, triové sonáty). 
Mezi instrumentálními díly zaujímá nejvýznamnější postavení 6 triových sonát ZWV 181 pro dva hoboje (event. housle a hoboj), fagot a basso continuo. Tyto sonáty, odpovídající dobovému typu čtyřvěté sonáty "da chiesa", tvoří jeden z vrcholů Zelenkova kontrapunktického umění. Narozdíl od tradičně pojímané triové sonáty posílil Zelenka úlohu fagotu, který z pouhého doprovodného nástroje povýšil na samostatný melodický hlas, kladoucí velké nároky na virtuozitu interpreta (zvláště v sonátách č. 4 - 6). 

Interpreti