Přání ke dni maminek
Milované maminky, mámy, maminečky v lidských tělech… přeji Vám krásný sváteční den!
A vám, Milované v tělech ostatních, pošlu (posíláme my všichni) přání, s obrovským poděkováním, opět po Prostoru, protože tady si ho nepřečtete…
Omlouvám se, že je mé přání vždycky takové „podivné“. Omlouvám se… neumím adorovat jen mámu člověčí…
Letos už asi nedovedu, něco ve mně mi nedovolí, další slova zadržet, smazat… I když je tak těžké slovy obsáhnout celou šíři a hloubku…
A aniž by si třeba někdo myslel, že je souzen, ačkoliv není… A stejně to všechno každý víme… nosíme v nitru… žijeme…
Přiznám se, že dlouhá léta jsem se různých svátků nemohla „pořádně účastnit“. A ten dnešní, ten je jeden z těch, u kterého mě srdce, ještě pořád, zabolí…
… Letáky plné s nabídkou čokolád… Proč mám své mámě říct „Mám Tě ráda“, „Děkuji Ti“, „Vážím si Tě“, … a jiné mámě dítě vzít….? Nebo jim brát domov… či přímo život…
Proč mám svou Lásku vyjádřit utrhnutou/řezanou květinou či kyticí?... Vždyť… je tak krásné potkat se s květinou, třeba při procházce, VIDĚT ji, pobýt s ní, potěšit se pohledem na ni a… nechat ji BÝT… Ať je spojená-propojená se Zemí, nechá na sebe pršet, svítit slunce, může si povídat s včelkami, hvězdami, měsícem…
Konejme jak Indiáni… In Deo… a dopřejme i své společné Matičce, Zemi-Pachamamě-Gaie, krásné žití…
…Není rozdílu… Jsme JEDNO, CELEK… ve své jedinečnosti propojení do společného MY…
Buďme vědomí a bdělí, laskaví…
V dnešní den uctěme a poděkujme opravdu všem Mámám ve všech formách těl a Bytí…
(a stejně tak úplně každému každičký den)
Navzájem si dávejme skutečný dar – společně strávený čas…
Protože to je to, co nosíme v sobě, ve svým Srdcích… a co si odnášíme, když nadejde náš čas…
Protože právě ty nejvšednější a nejobyčejnější chvíle jsou největším a nejvzácnějším darem…
Protože skutečná Láska nepotřebuje být opěvována, dokazována slovy, činy, dary… Ona jednoduše JE….
(.. a pak může být skrze činy, slova či dary projevována)…
Milé mámy, které čtete tyto řádky: Děkujeme vám, že jsme ve vás mohli růst a skrze vás přijít na tento svět. Za veškerou Lásku, podporu, za každou pofoukanou bolístku, za všechnu vaši nezdolnou Sílu; za vše, co si myslíte, že jste úplně nezvládly (a není tomu tak), za…, za, za, za, za,… Nedá se to slovy vyjádřit… Je to tak hluboké… kde už slova nejsou… a ohromná Láska s Vděčností vyvěrají-proudí-jsou-jen tak jemně „plují-vznáší se“ v tom všeobjímajícím, všeobsahujícím Tichu…
Přesto, ještě poslední věc: Mámy, DĚKUJEME vám za všechno!
